My. Zóna soumraku Jordana Peela

Jordan Peele právem platí za zářný talent na poli žánrových filmů, což potvrdil také svým druhým režijním počinem s názvem My. Jedná se o vynikající horor, který namísto lekaček a dalších nadužívaných prvoplánových triků současné produkce jde k samotné podstatě hororu. Staví své vyprávění na situaci, kdy se zažité jistoty bortí a hrdinové jsou nuceni se konfrontovat s něčím vzpírajícím se uchopení skrze tradiční hodnoty naší reality. Navíc v tomto případě to znamená postavit se svým vlastním odvráceným stránkám. Současně je ale potřeba přiznat, že největší předností, ale současně také překážkou nového filmu je právě jméno jeho autora a k němu se vážící očekávání.

Řetězec bizarně vychýlených situací, nebo střípky promyšlené mozaiky?

Jordan Peele měl již vybudovanou úspěšnou kariéru díky skečovému komediálnímu pořadu Key and Peele, který se hojně strefoval do rasových stereotypů. V roce 2017 uvedl do kin svůj celovečerní režijní debut Uteč (Get Out), který se stal senzací svého roku. Divácká šeptanda a nadšené kritické ohlasy z podnětného mixu mysteriózního hororu a vyšinuté satiry udělaly svého času komerčně nejúspěšnější horor všech dob. Hlavní přednost Get Out – jehož český titul měl výstižněji znít spíše „Vypadni“ než „Uteč“ – spočívala v tom, že film je pojatý jako provokativní metafora pro rasovou propast nejen v současné Americe. Peele zde důmyslně zužitkovává groteskně pokřivené detaily z každodenního rasismu a na nich staví promyšlené vyprávění. Proto také to, co se při prvním zhlédnutí jeví jako řetězec bizarně vychýlených situací, se po odhalení centrálního rozuzlení ukazuje jako střípky promyšlené mozaiky, což stvrzuje případné druhé zhlédnutí.

Z filmu My, režie Jordan Peele|foto: Cinemart

Uteč se stalo nejen komerčním hitem, ale také jedním z nejdiskutovanějších filmů roku. Nelze se proto divit, že na jeho druhý autorský počin jsou kladena velká očekávání a už samotné Peelovo jméno právě kvůli Uteč vytváří určité interpretační mřížky, které na film chceme dopředu uplatňovat. Jenže je otázka, zda jsou tentokrát na místě. Nemůže nám stačit, že někdy je horor prostě jen vynikající podívaná? Podobně také obsazení hlavních rolí lidmi jiné barvy pleti, než bývá v Hollywoodu běžné, nemusí být ničím víc než prostým castingovým rozhodnutím. Na druhou stranu ale už jen tím, že nás nechá se zabývat myšlenkami spojenými s rasou, odhaluje Peelův nový projekt obdobné věci jako jeho prvotina, byť se to tentokrát děje mimoděk a ne přímo záměrně ve vyprávění. U filmu Uteč se zásadně lišil divácký prožitek z filmu na základě barvy pleti diváků, přesně řečeno s ní spojenou životní zkušeností.

Gaspar Noé: Film je uměle navozený sen. Můžete zabíjet a pak se smát

• Upravit
• Smazat

Francouzský režisér mluví o Bibli jako o krvavé knize, dlouhých záběrech a drogách ve svém novém filmu Climax i mimo něj.

Zatímco diváci z etnických minorit silně vnímali svět kolem hlavního hrdiny a jednotlivé jeho projevy, běloši naopak byli nuceni reflektovat vlastní inherentní rasismus a potýkat se s tím, že ani sebevětší liberalismus jim nepomohl k tomu, aby se tentokrát oni necítili, že jsou z kolektivního zážitku vynecháni svou „vrozenou“ nepříslušností. V případě filmu My se situace opakuje spíše v paradoxní podobě, protože čekáme, že zde musí být něco navíc a nevíme, jestli nám to jen uniká, nebo to tam není. Jenže on je mylný už výchozí předpoklad. Jen proto, že Jordan Peele natočí další film, jehož ústřední postava má tmavou barvu pleti, okamžitě čekáme, že nás tak bude s něčím konfrontovat, jenže se tak spíše odkopáváme sami před sebou, což pak vlastně zavdává k ještě více provokativním pocitům, než v případě takto zamýšleného Uteč. Dovolím si tvrdit že část rozporuplného přijetí filmu My vychází právě z tohoto.

Z filmu My, režie Jordan Peele|foto: Cinemart

Domnělé právo na předurčenost a privilegovanost na úkor jiných

Předpoklady vyvolané Peelovým jménem nás ale mohou také pozitivně stimulovat. Podněcují nás totiž k tomu, abychom za jednotlivými zdejšími detaily hledali obecnější významy, abychom film, o kterém sám Peele prohlásil, že má být pouhou žánrovkou, vnímali jako dílo otevřené širším kontextům a myšlenkám. Což není na škodu, protože My sice představuje zábavnou žánrovou jednohubku, ale právě že také jednohubku chytrou, funkční a podnětnou. Nemůžeme se nyní bohužel pouštět do konkrétních výkladů, protože by to s sebou neslo vyzrazení celého filmu a všech jeho zvratů. Nicméně můžeme naznačit, že jako jeden z tamních motivů, které silně rezonují se současnou Amerikou, ale vůbec celou západní společností a jejími kapitalistickými hodnotami, se ukáže být domnělé právo na předurčenost a vůbec jistá privilegovanost na úkor jiných.

Z filmu My, režie Jordan Peele|foto: Cinemart

Již Uteč bylo možné označit za variaci na fantastické příběhy z antologií typu televizního seriálu Zóna soumraku, jehož restart ostatně Peele nyní zaštiťuje coby producent a moderátor. Jeho druhý film My plně zapadá do této linie a stvrzuje Peelovu pozici tvůrce hodného bližší pozornosti, který i když točí dle svých vlastních slov pouhou žánrovku, vždy přinese divákům něco, co se vymyká obvyklé nabídce současné distribuce. Jeho inteligence a sebereflexe – patrné v rozhovorech s ním – jej předurčují k tomu, že bude diváky stimulovat a provokovat. Když bychom Peela vztáhli k jiným svého času nadějným talentům, když měli za sebou někdy rozporuplné a jindy podnětné první dva celovečerní tituly, nabízí se očekávat, že z něj bude spíše další tvůrce ranku Davida Finchera či Stevena Soderbergha, než že by jej v budoucnu čekala podobná smutná kariérní křivka jako Richarda Kellyho či M. Night Shyamalana.

Z filmu My, režie Jordan Peele|foto: Cinemart