Tranzit. Německý film ukazuje předpeklí nemožné lásky
Tranzit je přechodný stav, prostřední fáze cesty, kterou musíte urazit, abyste se dostali do skutečného cíle své pouti. Co se ale stane, když v takové přechodné fázi své cesty uvíznete? Právě to zkoumá Tranzit, nejnovější film renomovaného německého režiséra Christiana Petzolda.
Hlavní postavy filmu prchají před německými fašisty; Francie, kde se děj snímku odehrává, je pro ně tranzitní zemí na cestě do vysněného Mexika, kam válečná vřava nedosahuje. Ta válka nese všechny znaky druhé světové války – německou okupaci Francie, pronásledování Židů, koncentrační tábory – ale kulisy filmu jsou současné. Předlohou snímku je stejnojmenný válečný román Anny Seghersové, který zachycuje osudy německých emigrantů ve Francii. Petzold přesadil příběh do současných reálií, ovšem s určitými výjimkami. Tou nejdůležitější jsou cestovní a komunikační prostředky. Cesty vlakem a lodí, pošta, telefony, pasy a vízové formuláře zůstávají takové, jaké byly za druhé světové války. Mísení minulých a současných reálií vytváří přechodový, tranzitní čas, v němž jednotlivé děje nabývají symbolickou hodnotu a intenzivní, nadčasovou platnost – poklepání na rameno znamená osudové setkání, razítko v pase je otázkou života a smrti, uprchlíci před německými nacisty se potkávají se současnými uprchlíky z Afriky, policejní razie se stává zkratkou válečného nebezpečí, které může číhat za rohem naší ulice.
Melodrama a experiment s identitou
A přechodová je také identita hlavního hrdiny, německého uprchlíka Georga. Georg je na své pouti z Paříže do Marseille svědkem smrti dvou lidí, spisovatele Weidela a protifašistického odbojáře Heinze. A protože v Marseille, kde se příběh odehrává, přebývají nejbližší rodiny obou nebožtíků, Georg si postupně vyzkouší role, které po jejich smrti zůstaly neobsazené. V jakémsi identitárním experimentu sehrává nejdříve roli otce malého chlapce, syna odbojáře Heinze, aby poté s pomocí Weidelovým dokumentů, jež má u sebe, vklouzl do kůže mrtvého spisovatele. To mu přinese nejen možnost definitivního úniku do Mexika, které chce slavnému spisovateli poskytnout azyl, ale také lásku krásné Marie, spisovatelovy manželky. Ne snad, že by si jej Marie spletla se svým manželem, o jehož smrti neví – ostatně má sama nového milence, dalšího německého uprchlíka Hanse. Ale v přechodovém časoprostoru Petzoldova snímku se hlavní postavy filmu podobají spíše konglomerátu základních vztahových pozic a archetypálních tužeb, než reálným lidem: narážejí na sebe a sbližují se jako ti, kteří se pohybují v logice tranzitu, jako věční uprchlíci a Ahasverové. Ale v té stejné logice nemohou jejich tužby ani dojít opravdového naplnění.
Meziprostor života, do kterého se vkrádá smrt
Nenaplněna zůstává touha po svobodě a bezpečí. Hlavní postavy příběhu opakovaně nastupují na palubu zaoceánské lodě jenom proto, aby z ní ještě před vyplutím zase vystoupily – nedokáží opustit vztahy, které zanechávají na evropské pevnině a které tvoří jejich existenci. Tím se ale vracejí do náruče smrtelného nebezpečí. A nenaplněna zůstává i touha po druhém člověku, protože se zároveň jeden pro druhého chtějí obětovat a umožnit odjezd tomu druhému. Marseille se proměňuje v předpeklí nemožné lásky, v meziprostor života, který není možné opustit a do kterého se vkrádá smrt. Viděno psychologicky: jako by zde pud života splýval s pudem smrti a láska byla možná jen na pokraji smrtelného nebezpečí.
Jenomže tím se také dostáváme ke slabinám filmu. Petzoldova kinematografie se dosud vyznačovala jistou průzračností filmové řeči a existenciální přesvědčivostí příběhu. Tranzit ovšem trpí překomplikovaností a převahou literárnosti nad filmovostí. Nekonečné dějové zvraty a příběhy vkládané do příběhů vedou v posledku k abstraktnosti vyprávění, které ztrácí oporu ve válečném aranžmá, jež mu mělo propůjčit situační věrohodnost. V tomto ohledu se Tranzit míjí se slavnou Casablancou, na kterou jinak odkazuje. Literárnost vyprávění je dále posílena voice-overem, v němž vypravěč v první osobě doplňuje, nebo také jen zdvojuje to, co vypráví obraz. Výsledný tvar působí poněkud samoúčelně a chladně a tématu lásky v ohrožení se v něm nedostává té naléhavosti, kterou mělo v předcházejících dvou dílech Petzoldovy filmové trilogie o lásce v časech útlaku, ve snímcích Barbara a Fénix.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
